Reading Time: 14 minutes

“Lázeňské  oplatky, pilsner urquell, medovina, kofola, tatranky, mila, horalky, marlenka, krýgl a domácí slivovice. Myslím že máme všechno.” To je tak, když jedete na svatbu do Indie, kde nemají tušení, že Česká Republika existuje, natož kde se nachází a chcete jim skrze sladkosti a alkohol ukázat, jaká to je u nás hitparáda. 

V Novém Dillí před námi ovšem stojí větší výzva, než propagace českých sladkostí a alkoholu na Punjabské svatbě. Výzva tkví v tom, sbalit se ve dvou do půl příručního zavazadla. Denčin fotobatoh je zaplněn elektronikou a slivovicí. Můj batoh je z poloviny plný svatebními dary a druhá půlka je vyhrazená pro oblečení. Naštěstí na poslední chvíli měníme plány a místo do hor, jedeme do pouště a teplé oblečení může zůstat v hotelu. 

Po domluvě necháváme naše krosny na recepci v hotelu v Paharganji. “Je to tady opravdu bezpečné? Budou tady ještě když se vrátíme?” Naše obavy zahání recepční. “Bez obav, vidíte tam ten kufr? Ten už tady leží přes dva roky.” Hlavou mi prolétá myšlenka, co se asi tak stalo s majitelem kufru.

NA BATHINDU! 

Skvělý plán absolvovat šestnáctihodinovou cestu vlakem převážně v noci je rozšlapán indickými dráhami. Obeznámujeme ženicha, že nedorazíme odpoledne, jak se prvně plánovalo, ale až o půlnoci. Do minuty máme telefonát, že ve stejném vlaku jede i jeho bratranec a pošle ho za námi jako bodyguarda.

Za deset minut přichází krátkovlasý Ind s kamenným výrazem “Hlo já Harpal.” Tak to si asi nepopovídáme. Svou úlohu hlídat nás, bere Harpal opravdu vážně a první půl hodinu stojí a bez mrknutí oka či jakéhokoliv pohybu svalu ve tváři nás pozoruje. Po chvíli rozpačitých úsměvů jsme jej přestali vnímat. 

Přichází průvodčí zkontrolovat jízdenky a Harpal je nemilosrdně vyhoštěn. V hindštině se nám snaží ještě něco rychle vysvětlit. Když jdu na záchod a otevřu dveře z našeho vagónu, za něma nestojí nikdo jiný než Harpal. “Hlo Adam.” “Hlo Harpal jdu na záchod.” Říkám mu, kdyby mě chtěl následovat dovnitř, aby mě náhodou nevcucla záchodová mísa. 

Blíží se půlnoc a čas vystoupit. Harpal podává hlášení, že za jeho služby se nic významného nepřihodilo a blíží se čas vystoupit. Tuktukáři se venku ukládají ke spánku a z jejich limba je už nedokáže vyrušit ani vidina snadného výdělku. Venku panuje neprostupná mlha, která je prosvícená žlutým světlem pouličních lamp a blikající nápisy za skly výloh, dodávají všemu na dramatičnosti. Při pohledu na ležící těla všude kolem si připadáme jako v postapokalyptickém filmu.

Harpal volá Simovi, že už jsme před nádražím. Jeho tristní znalost anglického jazyka nás však nadále nechává v nevědomosti a na otázku, kdy přijede Sim, se nám dostává odpovědi “Sim řídit.” Z nádraží nejdeme daleko a zastavujeme se v jediném otevřeném bistru. Čistotou to tady rozhodně nezáří a věřím, že Mr. Propperovi by začaly hrůzou růst vlasy. “Třikrát dhal a colu.” Dáváme si pozdní večeři a z nás se mezitím stává atrakce.


Sim je tady za chvíli a míříme do šedesát kilometrů vzdáleného Srí Muktsar Sahíbu. Cestou na venkov se viditelnost kvůli mlze rapidně zhoršuje a místy jedeme téměř poslepu. Indická doprava je po půlnoci mnohem klidnější a ani zdaleka nepřipomíná chaos, který zde na silnicích panuje přes den. I přes dopravní klid se se štěstím vyhýbáme třem kolizím. “Víte já bych vlastně jako ženich neměl vůbec cestovat. Tradice praví, že noc před svatbou bych měl zůstat doma v bezpečí a víte jak to tady na cestách vypadá.” Svěřuje se nám Sim, když se na poslední chvíli vyhýbáme traktoru uprostřed cesty. “Nemáš strach řídit v Indii po osmi letech života na Novém Zélandu?” “Ne vůbec, po dvou dnech si připadám jako bych nikdy neodjel.”

Oddací list

Ve dvě v noci přijíždíme do hotelu. Opilý recepční je značně překvapen, kdo to troubí před branou. Vypadá to, že kolega z denní směny mu zapomněl říct o našem pozdním příjezdu. Vidina spánku dostává trhliny, když je po nás vyžadován oddací list. V Paňdžábu netolerují neoddané páry a nabízejí nám dva oddělené pokoje. My však máme Sima, který má vysoce postaveného strýce ve zdejší Sikhské komunitě. Pod pohrůžkou jeho hněvu je nám odpuštěno naše nemanželství a dovolují nám spát v jedné místnosti. Nakonec stejně měníme hotel, protože to, co je pro nás zatím nejluxusnější ubytování v Indii, je pro Sima nepřijatelné. “Tady nemůžete zůstat, jedeme do Royal Innu.”

PANDŽÁB 

Název Paňdžáb doslova znamená “pět řek”, které tímto územím protékají. A však indickým Paňdžábem protékají už jen tři a zbylé dvě se nachází na území Paňdžábu pákistánského. Paňdžáb se nachází na severozápadě Indie. Na severu sousedí se státy Himáčal Pradéš, Džammů a Kašmír, na východě s Haryanou s kterou sdílí své hlavní město Chandigarh, na jihu s bývalým pouštním královstvím Rádžastánem a západ lemují hranice s Pákistánem.

Existuje jediná podstata a její jméno je pravda

Plnovous, dlouhé nestřižené vlasy schované pod turbanem, dýka kolem pasu, přísný pronikavý pohled a jméno Singh. Ne nejedná se o teroristu, který rád zpívá, ale o Inda vyznávajícího jedno z nejmladších náboženství světa, Sikhismus. Ten se zrodil na území dnešního Paňdžábu v 15. století v hlavě Dhan Baba Nanaka alias Guru Nanaka, který hlásal život založený na tvrdé a poctivé práci, službě komunitě a rovnosti všech lidí. Víra rychle sbírá nové stoupence, což se stává trnem v oku indických hinduistů a muslimů, kteří se novou víru snaží potlačit násilím. Sikhové se brání s mečem v ruce a ten zůstává kolem Sikhského pasu do dnes, byť už se spíše jedná o symbol víry než prostředek k obraně. 

Dnes je po celém světě přes 25 milionů Sikhů. Zhruba tři čtvrtiny jich žije v Pandžábu, kde tvoří více než dvě třetiny celkové populace tohoto státu. Kromě Indie mají Sikhové veliké komunity v Kanadě, Spojených Státech Amerických a Velké Británii. 

Pět znamení Sikhismu

Kesh: nikdy nestříhané vlasy a vousy. Symbol přirozeného běhu věcí. 

Kara: ocelový náramek. Symbol síly a kontinua

Kirpan: meč jako symbol odporu proti jakémukoliv útisku

Kachera: bavlněné šortky vyjadřující cudnost a morálku. 

Kanga: malý dřevěný hřeben.

PRVNÍ DEN SVATEBNÍ

Po prospaném dopoledni nás budí Sim bušením na dveře. Ve svém nabitém programu si našel chvíli na nás, protože večer nebyl čas si popovídat. Vysvětluje nám situaci se smogem a seznamuje nás s tím, co nás dnes čeká. Je první svatební den, ale oba svatebčané jej slaví odděleně. Jelikož jsme Simovi hosté, tento výjimečný den strávíme u něj doma. 

Přijíždí jeho sestřenice, teta a bratranec, který mluví anglicky, za doprovodu dalších čtyř evropanů. Anglického páru Hayley s Keithem a lotyšských sester Ruty s Eglou. Šestice plavovlasých bělochů vyvolává nemalé pozdvižení všude, kde se hne a leckterý zvědavec neváhá zastavit svou motorku, aby si nás pořádně prohlédl. Nejdříve ze všeho vyrážíme do půjčoven se svatebním oblečením, které praskají ve švech, protože svatební sezóna je v plném proudu. Doufal jsem, že si budu moct půjčit oblek západního střihu, ale náš indický dohled, trvá na tradičním Pandžábském oblečení. V půjčovnách si připadám jako v maskérně filmu o šeherezádě a spanilé indky mi doporučují jeden obludný převlek za druhým. Ve všem si připadám tak strašně nepřirozeně a nesvůj, že bych na žádnou svatbu nejraději nešel. Za to holkám to poměrně sluší a vypadají jako břišní tanečnice z harému místního maharádži.

Party time

K Simovi domů přijíždíme mezi prvními a seznamujeme se s jeho rodiči. Ti vypadají, že se nervozitou každou chvíli zhroutí. Přeci jen se žení jejich jediný syn. Vítáme se asi s dalšími padesáti členy rodiny a dalších dvě stě je na cestě. Děkuji bohu, že tady nejsme jediní běloši a pozornost se krásně rozkládá mezi všech šest. Nejvíce pozornosti a proseb o selfie ovšem dostávají naše blonďaté slečny.

Pleťová maska 

Na řadu přichází předsvatební zkrášlující rituál. Sim sedí uprostřed místnosti v tureckém sedu a před ním jsou rozloženy misky s rozdrcenou kurkumou, jogurtem a olejem. “Je to domácí pleťová maska” vysvětluje nám jedna z mnoha sestřenic. Na scéně se objevuje Simova máma, která si nabírá rozdrcenou kurkumu na prsty a maže jí synovi kolem úst. Po ní následují další rodinní příslušníci. Dle vlastní libosti si můžete vybrat surovinu, kterou poté namažete na libovolnou část ženichova těla. Hayley se s tím nepáře a hrst jogurtu vmasírovává do Simovi bujaré kštice. Když už se dostalo na všechny, strýc z Německa přilepuje svému synovci eurovou minci do vrstvy rozdrcené kurkumy na čele. Nevěsta údajně nepřichází zkrátka a stejnou proceduru podstupuje u ní doma. A to všechno za jediným účelem, aby vypadali při zítřejším obřadu nádherně. 

Harpal a Gurpeet

Mezitím, co se Sim sprchuje Já a Keith se za doprovodu Gurpeeta s Harpalem nepozorovaně vytrácíme do mužské VIP společnosti. Nacházíme se na rozlehlé terase a za pozornosti všech zúčastněných gentlemanů si sedáme k jednomu z kulatých stolů. “Co si dáte? Pivo, gin nebo whiskey?” Oba si poroučíme pivo a whiskey. Následuje fotografická seance a s pivem v jedné a sklenicí whiskey v druhé ruce, pózujem s každým jedním z přísedících. Je to fuška být slavný. Když mám konečně čas se pohodlně usadit a pozorně se rozhlédnout kolem, uvědomuju si, že téměř všichni muži jsou oděni v bílém. Jedině já s Keithem jsme v lesklých kostýmech křiklavých barev. “Proč jsou všichni v bílém a my na sobě musíme mít tuhle maškaru?” Dostává se mi prosté odpovědi. “Protože nejste Sikhové.”  

Posilnění alkoholem a tunami tandoori kuřete, jsme Harpalem a jeho bratrancem Gurpeetem odvedení zpět dolů, kde DJ's otáčí volume doprava. Dámy okupují taneční parket a předhánějí se, která z nich lépe zpívá a vlní svými ladnými boky.

Šestice nebohých evropanů je opilým Harpalem a Gurpeetem nahnána doprostřed tanečního víru. Svými nerytmickými pohyby kazíme jinak povedené taneční představení, ale ostatní si to očividně náramně užívají. Především dvojice opilých bratranců, jejichž veselí padlo v nelibost starším členům rodiny a z oslavy byli nemilosrdně vyhoštěni. Později se od Sima dozvídáme, že údajně obtěžovali tančící ženy, což se v jejich rodině nesluší a pod pohrůžkou zákazu vstupu na další rodinné svatby, byli předčasně odesláni do svých postelí. 

Hudba utichá a už jen ticho se valí z repráků.

Světelná show Jaggo. Mladík stojící venku rozezvučuje svůj buben a z pokoje vychází Simova babička s něčím na hlavě, co připomíná lustr. Přes taneční parket pokračuje v chůzi na ulici a ostatní ženy jí za zvuků bubnu a hrdelních zpěvů následují. Zde předává lustr zvaný Jaggo Simově tetě a ta pokračuje ve světelné pouti na konec ulice, kde vchází do sousedova dvora. Zde se zpívá a tančí snad ještě divočeji, než na začátku. 

Jelikož v okolních domech žije většinou blízká rodina, sdílejí tímto způsobem radost ze svatebního dne. Pomocí Jagga na hlavě, který symbolizuje světlo, vyhánějí temné síly z jejich příbytků. Čím zářivější světelná show, hlasitější zpěv a divočejší tanec, tím větší štěstí údajně čeká novomanžele na jejich společné životní cestě. “Nechť je jejich život stejně zářivý jako neidentifikovatelný předmět na hlavách jejích tet!” 

DRUHÝ DEN SVATEBNÍ

Z opileckého spánku nás budí telefonát z recepce, zda plánujeme přijít ke snídani. Lehkou kocovinu zaháním sprchou a podivuju se nad tím, že mi stále hraje hudba v uších. Vždyť zas tak hlasitě to včera nehrálo. Cestou ke snídani zjišťuju, že hudba nehraje v mých uších, ale ozývá se z hotelového suterénu, kde probíhá svatba někoho jiného. Žádné překvapení, je přece svatební sezóna. 

Mistrova šifra

Chvíli po desáté nás vyzvedává Amrat v půjčeném sedmimístném minivanu a od této chvíle nás má na starost. Všech šest vybledlých, vyráží vstříc neznámým dobrodružstvím. Náš neanglofonní řidič nám pomocí svého překladače oznamuje “lick the horse.” Když se ani po půl hodině nedaří rozluštit mistrovu šifru, nabýváme dojmu, že nakonec nejedeme na dopolední obřad, ale snad v rámci nějakého Sikhského obyčeje lízat koně.

Řidiče přešli jeho zoofilní choutky a parkuje sice ne před zlatou, ale přeci jen krásnou Sahíbskou gurudwarou. Před vstupem je nutností sundat si boty a následně si umýt nohy v bazénku tomu určeném. I přes důkladné vydrhnutí mé kožní mykózy mezi prsty u nohou, mě nepouštějí dovnitř. “Musíš mít zakryté vlasy.” Zjišťuji zda sebou někdo nemá náhradní turban pro strýčka příhodu. Všichni, ale jelikož nejsem Síkh, nepůjčí mi ho nikdo. A tak s kapesníkem místo turbanu uvázaným kolem hlavy, vcházím za škodolibého smíchu ostatních dovnitř. Vypadám totiž jako dojička krav. 

Ceremoniál a Sahíbský Guru

Když se zhruba sto členů nejbližší rodiny usazuje v tureckém sedu kolem místnosti, v jejímž středu na podstavci leží posvátná kniha Guru Granth, obřad může začít. Přichází nejvousatější ze všech místních vousáčů a to samotný Sahíbský guru a sním jeho svatební band bubeníků, kteří utvářejí hudební kulisu ke zpívání z knihy Guru Granth, která je mimochodem napsaná celá ve verších. 

Oděný v zlatém obleku, s mečem kolem pasu a turbanem z nejvybranějších látek, do obřadní síně vchází ženich. Klaní se před všemohoucí knihou a čeká až jeho budoucí tchýně dovede jeho nastávající. Ve dveřích se objevuje překrásná princezna s hustě potetovanýma rukama a ověšená zlatými šperky od hlavy až k patě. Stejně jako ženich vzdává hold posvátné knize a staví se po jeho levém boku.

Rozezvučují se bubny a guru začíná zpívat svým hlubokým hlasem. Ještě nevinné děti vyskakují na nohy a zvedají ruce nad hlavu, v domnění, že se pokračuje ve včerejší taneční párty. Jak rychle vstali, tak rychle je rodiče usadili zpět na zem. Konec první písně završuje svatební pár čtyřmi kolečky okolo posvátného zpěvníku. Následuje další píseň a tak stále dokolečka dokola, až jsou prohlášeni za muže a ženu na věky věků. Rodina mění kamenné nervózní výrazy za rozjasněné usmívající tváře a všichni si navzájem podávají ruce a vítají se v rodině. 

Objevování nových hranic obžerství aneb první hostina

Nasedáme opět do Amratova minivanu a následujem auto Simova otce. Po dobré hodině parkujem před svatebním palácem, budovou která slouží pouze pro svatební bankety. Ještě nestačíme ani vysednout z auta a už nám mladý poskok v obnošeném, o jedno číslo větším saku nabízí chlazený, slazený bublinkový nápoj. Beru si dva a v zápětí pózuji na selfie. Vcházíme na přilehlý travnatý pozemek a rovnou se vítáme s početnými hosty z Ramandeepiny strany, které jsme neviděli včera večer. Usedáme do stínu a s ostatními vyčkáváme na příjezd novomanželů. 

Skupina tanečníků oděná v tradičních bílých róbách, zahajuje pompézní přivítání. Novomanželé slavnostně přestřihují červenou stužku a vcházejí do komplexu. Na pódiu do mikrofonu skřehotá vyfintěný uvaděč a na scéně se objevují břišní tanečnice. Děti pod pódiem umně kopírují jejich pohyby a tátové usazení kolem stolů, kopírují pohyby svými upřenými pohledy a mlsně se hladí po vousech. 

Než si stihnu za stolem přisunout židli a dát nohu přes nohu, letka posluhovačných číšníků, nadšená z naší přítomnosti, obkládá náš stůl vším, co našli v kuchyni. Dobré jídlo, pivo, whiskey a exotické břišní tanečnice. Co více si jako muž můžu přát. 

Tanečnice mizí za oponou a následuje volná zábava. Děti střídají svobodní mladíci a z dobrého rozmaru, rozhazují stovky rupií do vzduchu. Prostě se jen předvádějí, že na to mají. Děti ovšem neodešly daleko a plazí se jim pod nohama a sbírají popadané bankovky. Svatebčané se usazují na pravo od pódia do připraveného gauče a začíná se před nimi tvořit řada. Sim s Raman mají v klíně rozloženou hedvábnou dečku, do které jim hosté vkládají svatební dary v podobě finanční hotovosti. Ti si můžou vybrat mezi dvěma způsoby předání. Buď jim je decentně předají v tučné obálce do klína nebo jim připraví jistě příjemnou “sprchu” pod padajícími bankovkami. Ty které spadnou na zem, nepatří novomanželům, ale končí ve spárech plazících se dětí.

Motýl Emanuel a Makový pán

Kvůli hotelovým klimatizacím, které fungují v režimu “polární kruh” nebo nefungují vůbec, trpím rýmou a ucpaným nosem. Ten červený od věčného smrkání, svítí jako zapadající pouštní slunce. Můj zdravotní stav neuniká Cheemovi a ten se pasuje do role lidového léčitele a divokými gesty svýma rukama se mi snaží vysvětlit, ať s ním jdu do jeho auta. 

Po notné dávce nedůvěry a Amratova nepříliš jistého souhlasu, nakonec Cheemu následuju k jeho lety ošlehanému Hyundaii i10. Z palubní desky svého skomírajícího vozu, vytahuje malou plechovou krabičku, ve které je skrytý sáček, naplněný tmavě hnědou lepkavou tekutinou. “Namoč do toho ukazováček a olízni ho. Pro jistotu dvakrát”. Vysvětluje mi Cheema v řeči pantomimy. 

Do hodiny není po rýmě ani stopy. Smyslné tanečnice jsou opět na pódiu a zdají se být ještě smyslnější než na začátku. Myšlenky mi poklidně proplouvají šedou kůrou mozkovou a já v tomhle zatuchlém rozpáleném sále našel ráj na zemi. Jsem na opiu. Sim zuří, když se dozvídá o mé opiové eskapádě. “Jasně jsem jim říkal, ať vám v žádném případě nedávají opium!” 

Vítání snachy

Dnešní den nemá konce a jedeme k Simovi domů. Začíná noc a v bílé limuzíně přijíždí čerstvě oddaný pár. Simova matka vítá svou snachu kalichem sladkého mléka. Poté obkrouží hlavy novomanželů hrncem s vodou, zvaným pani bharna, aby je zbavila špatných myšlenek. Nevěsta musí pro štěstí při vstupu do domu svou pravou nohou kopnout do sarson ka tel, nádoby s hořčičným olejem. Pár se společně uchyluje do Simova pokoje, kde je připravená postel k nočním radovánkám. K jejich smůle zatím s rodinou. 

Pár si sedá doprostřed srdce z okvětních lístků. Přichází tchýně a oba je krmí sladkostmi. Zbytek večera tráví společenskými hrami ve svém pokoji o rozloze pěti metrů čtverečních. Ti, kteří se nevměstnají dovnitř si krátí čas tancem, objevováním nových hranic obžerství nebo v případě mužů tichým popíjením své sklenice s whiskey. Konec konců, dnešní den slavíme bez přestávky již od desíti od rána. 

TŘETÍ DEN SVATEBNÍ

Třetí a poslední den náročného svatebního maratonu. Stejně jako včera se oslava koná v pronajatém svatebním “paláci”. Ovšem ten dnešní je o level výše. Jen vstupní hala je okázalejší než celý včerejší areál a celý personál má stejný dress code, tím pádem i sběrači odpadků jsou oblečení lépe než včerejší pan vrchní.

Dnešní den už není tak moc spjatý s tradicemi a hosté jsou uvolněnější. Odehrávají se stejné scény jako včera. Břišní tanečnice, tančící děti, mladíci rozhazující peníze a novomanželé přijímající dary do své ošatky. 

S blížícím se koncem se osměluje i spousta žadatelů o selfie a tak se fotím všude kudy chodím. Například na toaletě s překrásným pisoárovým zátiším, před toaletami, za toaletami, u auta, za stanem, u jídla no prostě všude. Denča potkává Gurbrindera, který svou lámanou angličtinou žádá, “come one pic?” Když se spolu octli za stanem jeho otázka z “one pic” se změnila na “one kiss?” Kdyby se to dozvěděl Sim, tak mu uřeže varlata jeho vlastním kirpanem. 

Do you want deep dance?

Poté potkávám Gurbrindera i já a stáváme se přáteli. Fotíme si selfie a přidává si mě na facebooku do přátel. Následuje slib v podobě noční hotelové návštěvy. S ne příliš velkým nadšením odvěťuji, že se “opravdu těším”. Když s našimi anglickými přáteli hrajeme karty v hotelu, Denča nám vypráví její příhodu s úlisným indickým mladíkem a jeho troufalé taktice k získání polibku. 

Přichází mi zpráva “jsem na recepci”. Když s Gurbrinderem vcházím do dveří, Denča se nestačí divit. “To je on! Ten se semnou chtěl líbat!” Sedá si mezi nás na postel a začínáme konverzaci přes jeho indicko anglický překladač. Po pár zdvořilostních frázích se nás jeho překladač ptá “do you wanna deep dance?” Když Gurbrinder stále trvá na svém hlubokém tanci, já s Keithem se obětujeme pro tým a střídáme se ve velmi teplém ploužáku. Gurbrinderův pohled ovšem střídavě přelétává z Denči na Hayley. “My s tebou tančit nemůžeme, jsme jejich ženy”.

Vypadá, že do této chvíle ho ani nenapadlo, že jsme v párech. Když mu to konečně došlo, koktavě ze sebe vysoukal, že už musí jít a v momentu byl pryč. Ironií osudu je, že při svém úprku potkal na chodbě Sima. 

“Co ten tu chtěl?” Když mu líčíme naše příhody s rodinným Casanovou, Sim se nestačí divit. “Takové chování je v naší rodině nepřípustné!” Zjišťuje si jeho číslo a volá ho zpět do hotelu. V konferenční místnosti dostává Gurbrinder řádný céres. Ten se nám při odchodu domů omlouvá za jeho nezdvořilé chování a jako zpráskaný pes mizí do prašného odpoledne. 

Náš čas v Indii se chýlí ke konci a za dva dny už budeme sedět v letadle na Nový Zéland. Svatba byla třešničkou na dortu našeho třitýdenního pobytu, ovšem ne jenom ta, ale celý Rajasthan se zapsal do našich srdcí. Indie nás okouzlila a nemůžeme se dočkat až se vrátíme znova. Přeci jen jsme letmo poznali dva z dvaceti šesti států, téměř jeden a půl miliardové země.